Ne nástroje, ale prostředky: Debut Oskariho Mura byl nahrán tradičními pracovními metodami, ale s moderním vybavením

Debutové album Oskariho Mura vzniklo ve studiu Magnusborg v Porvoo. Tradiční pracovní metody se střetly se současnou technologií.

Text: Joni Nikkola
Fotografie: Oskari Muro, Jarkko Viinamäki a Joni Nikkola

Oskari Muro vydal své debutové album se stejnojmenným názvem začátkem listopadu 2022 u svého labelu Chilly Mazarin Records. Album zní retro a živě, jelikož bylo z velké části nahráno s využitím analogových principů.

Mluvili jsme Oscar Muroa a ten, kdo album nahrál a hrál na něm na několik nástrojů Jarkko Viinamäki Kaisaniemi Roudaribaari v IHMEe, která je vyzdobena klasickým vybavením známým raudarům a dalším zvukovým pracovníkům.

Touha po rodném jazyce

Muro se narodil v Joensuu, ale nyní žije v Helsinkách. Svět ho občas zavedl i do Etiopie a Francie. Hudbě se věnuje od čtvrté třídy základní školy, kdy na malého chlapce udělala dojem kytara a zpěv suplující učitelky.

„Obdivoval jsem to, nedělám si legraci, teď je to skvěle vypadající kytara. Ten učitel hrál a zpíval opravdu dobře.“

V páté a šesté třídě se Muro chopil basy. V té době si pohrával s riffy Metallicy a hrál punk v garáži kamaráda. Od té doby Mura doprovází hudba a skládání písní, s výjimkou několika let pauzy ve dvaceti letech. Muro nemůže jmenovat žádné konkrétní vzory, ale jeho vzory se nacházejí spíše v zahraničí než ve Finsku.

Písně pro jeho první sólové album začaly vznikat v Paříži. Dříve Oskari skládal písně převážně v angličtině, ale během života v zahraničí se začaly objevovat texty ve finštině.

„Žil jsem v Paříži tři roky, od roku 2017 do roku 2020. Tam jsem hrál s různými kluky v různých kapelách, vystupoval a podobně. Pak se mi v šuplíku nějak začaly hromadit písničky.“

Před Paříží žil Oskari v etiopském hlavním městě Addis Abebě. Celkem strávil v zahraničí pět let. Myslí si, že to mohlo mít vliv.

„Nějak se v zahraničí začala šířit láska k finské hudbě. Když jste ji neslyšeli, chyběla vám.“

Touha po vlasti a jazyku nebyla jen o stesku po domově. Používání známého mateřského jazyka umožňuje hlouběji se vyjadřovat.

„Angličtinu umím docela dobře, ale nikdy se to doopravdy nehlouběji nerozumí. Vždycky existuje hranice, pokud nejste rodilý mluvčí, kdy víte zhruba, jak slovo chutná, nebo jak ho používala vaše matka, když vám byly tři roky.“

Kromě jazyka se hudba na albu Oskari Mura liší od produkce jeho druhé, anglicky mluvící kapely. Podle Oskara je sólový materiál drsnější a realističtější. Nicméně i ve fázi dema nebyl velký rozdíl, protože písně dělal stejným způsobem jako předtím.

„Obvykle nahrávám demo s akustickou kytarou a vokálem. V některých písních možná s klavírem a vokálem. Ale konečný výsledek je docela jiný než předtím.“

Od dem k albu

Cesta písní ze šuplíku stolu na desku pokračovala ve Finsku. Muro k němu přišel pracovat ladič klavírů, kterého znala jeho žena. Simo HeikkinenPředtím hrál na bicí ve světoznámé kapele Steve 'N' Seagulls, která hraje bluegrassové verze heavy metalových písní.

„Přehrál jsem Simovi pár dem. Řekl: ‚Dobrá práce, začněme stavět odtud.‘“

Muži přemýšleli, kde album natočit. Simon myslel na Jarkka Viinamäkiho a Magnusborgovo studio v Porvoo.

„Simo říkal, že Jarkko je členem kapely Soittomäki a produkoval jedno z jejich alb. Mohli by se k sobě hodit.“

Pracuje jako sólový umělec a mimo jiné Jarkko Martikainen Jarkko Viinamäki, který mixoval už léta, se chopil kytary. Baskytarista kapely Red Moon Riot Juha Mattila hraje na basu. Na albu jsou i hosté.

Poprvé jsme jeli nahrávat do Magnusborgu v srpnu 2021.

„Pokud si dobře vzpomínám, během prvního nahrávání byly nahrány tři písně. Během roku proběhla čtyři nahrávání. Celkem bylo dokončeno 11 písní, z nichž jedna byla z alba vynechána.“

Kapela před nahráváním zkoušela společně pouze jednou. Oskari předtím hrál pouze s Mattilou, který už byl ve svých prvních kapelách. Nebyla zde ani žádná skutečná předprodukční fáze. Do Viinamäki bylo zasláno pouze demo a práce ve studiu začala hned.

„Snažili jsme se to udělat trochu staromódním způsobem, cílem bylo dostat kapelní zvuk z kapely, která vlastně kapelou není,“ říká Viinamäki. „Na druhou stranu to může znít i opravdu svěže. Ne každý zná své manýry.“

Základní struktura písní byla nahrána s celou kapelou. Poté byly v případě potřeby pořízeny reprízy jednotlivých nástrojů. Hraní však příliš nespočívalo v uhlazování hran.

Magnusborg je bývalý dělnický dům s dřevěnou halou, která je na finské poměry neobvykle velká, přes 200 metrů čtverečních, s výškou stropu osm metrů. Kapela sice hraje společně, ale zároveň únik mezi mikrofony zůstává v rozumných mezích. To znamená, že i po nahrávání bylo možné jednotlivé skladby znovu nahrát.

Hraní společně vám dá groove, kterého je těžké dosáhnout hraním každé skladby zvlášť. Nevýhodou je, že protože každý úder nemusí být nutně na přesném místě na poslední notě a každý prst na každém akordu není přesně na svém místě, není tolik možností pro post-editaci, jako kdybyste hráli odděleně.

Jedním z tajemství zvuku debutového alba Oskari Mura byl mixážní pult Studer 994 z 1990. let. Původně se používal v pojízdné dodávce Yle, která mimo jiné nahrávala sportovní soutěže. Je analogový, ale fadery a ovládání gainu lze nastavit digitálně, stejně jako u moderních digitálních konzolí. Mixážní pult je také modulární, takže si ho lze přizpůsobit vlastnímu vkusu.

Analogicky s pevným diskem

Zvuky jsou analogové, ale podle Viinamäkiho nebylo v nahrávkách použito veškeré analogové vybavení. Důvodem je nespolehlivost kotoučových magnetofonů.

„Kdysi jsem byl zaměřený na kazety a začínal jsem s nimi. Většinu svých alb jsem ale nahrál digitálně na pevný disk.“

Samotné záznamové médium je digitální, ale velká část signálového řetězce a především způsob práce připomíná analogové časy. Ačkoli dříve bylo možné ve studiu dělat nejrůznější triky, dnes je mnohem snazší nahrávku dodatečně upravovat. Hraní lze upravit na přesné tempo a správnou výšku tónu. To vedlo k tomu, že během fáze nahrávání nemusíte nutně hledat nejlepší záběr nebo nejlepší zvuk.

Viinamäki však do této školy nepatří. Místo zírání na obrazovku vzniká album kolem mixážního pultu a dalšího vybavení, mikrofonů, prostoru a hraní.

„Naučil jsem se otočit posuvníky mixážního pultu až na nulu a hned na místě to zní dobře. Všechny kompresory a ekvalizéry jsem si nastavil prakticky hned během nahrávání. Základní zvuk je víceméně hotový. Nahrávání na kazetu je tak trochu můj způsob práce.“

Viinamäkiho starý analogový mixážní pult od Yle spolu s ekvalizérem a kompresory dodávají zvuku teplo a jednotu, ale jejich nastavení bylo z velké části přednastaveno v době nahrávání. Mikrofon nebo například sadu malého bubnu lze měnit za chodu.

Kromě doprovodných stop hraných kapelou byli při nahrávání v případě potřeby využíváni i externí hudebníci. Muro uvádí příklad procesu nahrávání jedné písně.

„Pro píseň s názvem ‚Vuoksi‘ jsme se snažili vytvořit určitou atmosféru. Říkali jsme si, že bychom k tomu měli sehnat nějaké smyčce nebo něco takového. Pak někde hrál Simo. Asi druhý den vyšla kontraskladba.“

Podle Viinamäkiho příběh popisuje současnost. Zatímco v analogových dobách byla fyzická přítomnost volajícího téměř nutná, dnes lze tuto práci provést na dálku.

„V dnešní době má téměř každý nadšenec nějaké domácí studio. Překvapivě dobrý zápas se dá nahrát i s mobilním telefonem.“

Jednou ze zvláštností studií Magnusborg je velký sál o rozloze přes 200 metrů čtverečních s výškou stropu osm metrů. To mimo jiné umožňuje nahrávat celou kapelu najednou bez rušivých úniků zvuku mezi nástroji.

Také dejte odpadky do sklenice

Samotné hraní také nebylo brzděno nekonečnými opakovanými záběry. Podle Mura mu tato metoda umožnila soustředit se na samotné hraní, protože si například nemusel dávat pozor, aby se při nahrávání nedotkl jediné struny kytary. Murova zkušenost je, že hraní se po třetím nebo pátém záběru málokdy výrazně zlepší.

„Zvykl jsem si na to, že když musíte nahrát kytaru, je to vždycky sakra spousta hraní,“ říká Muro a pokračuje: „Trvá to opravdu dlouho a pořád si s něčím bláznivě hrajete. Teď to bylo docela rychlé, vezmete zesilovač, pak na něj dáte snímače a přidáte efekty. A to je vše, teď už jen hrajete.“

Viinamäki nám připomíná, že existuje mnoho způsobů, jak produkovat a nahrávat. Jiní chtějí takříkajíc eliminovat vše, co do nahrávky nepatří. A to také není špatný způsob. Vidí, že přirozenějším způsobem lze zachytit něco zajímavějšího a překvapivějšího.

„Nevím, jestli jsem moc drsný, ale líbí se mi, že v té hře je trochu drsnosti. Zní to dobře, když máte dobrý zvuk, hrajete na elektrickou kytaru s dobrým švihem, tak, jak se píseň má hrát. Nechci do toho zasahovat a možná se to stane součástí toho zvuku.“

Ludwigova bicí sada ze 1960. let byla také zodpovědná za klasické zvuky.

Retro, ale svěží

V době rozhovoru bylo album k dispozici už přes měsíc. Na CD vyšlo v listopadu. Vinylová edice by měla vyjít zřejmě v lednu. Přestože zvuky byly zvoleny ve starém stylu, například Desibeli.net je chválil za nadčasovost a svěžest.

Murova vlastní oblíbená píseň na albu se lišila. Jedna píseň mohla být absolutním favoritem během demo fáze, zatímco jiná ho mohla ve studiu překvapit.

„Píseň ‚Vuoksi‘ byla taková. Dlouho ležela v šuplíku. Nikdy jsem ji nedal dohromady. Nemohl jsem přijít na to, jak napsat písničku.“

Ve studiu se píseň začala odvíjet. Na bicí byly položeny notové závěsy a pak se na ně hrálo paličkami. Posledním detailem bylo barytonové kytarové sólo v podání Viinamäkiho.

„Neměl jsem dostatečný produkční nápad, aby se to takhle vyvinulo. Když to Jarkko zahrál, bylo to přesně to, co jsem si myslel, že té písni chybí.“

Viinamäkiho oblíbenou je naopak závěrečná skladba alba s názvem Mustanpuhuvaa. Ta se v průběhu písně rozvíjí a nakonec se povznáší do jiných sfér.

„Je to dobré. Má to správnou atmosféru a je to vhodně epické. Atmosféra se tak stupňuje. Je to jako crescendo, které trvá celou píseň. Není to jedna píseň, rádio se jí ani klackem nedotkne. Proto je to asi nejlepší písnička.“

Muro nedávno odehrál se svou živou kapelou několik koncertů. Například v říjnu 2022 hrál na festivalu Superwood v Rastile v Helsinkách. V příštím roce se také zaměřuje na venkovské oblasti. Kromě toho sní o tom, že by s touto nahrávací skupinou někdy odehrál pamětní koncert.